Něco vyhodit je hřích

Nový nábytek si Novákovi pořizují až v momentě, kdy jim ten původní doslouží. V jejich pojetí to ale znamená, že je neopravitelně poškozen a už se pro něj nedá najít žádné další využití. Podobně přistupují i ke všemu ostatnímu – prostě pokud věci alespoň trochu slouží, nemělo by se plýtvat.

Kočku Novákovi kdysi koupili za nemalé peníze a teď už úplně neví, co s ní. Tak dlouho ji posouvali z místa na místo, až zakotvila v rohu za dracenou (kde není nikomu moc na očích).

Obraz po dědečkovi už také vystřídal všechny stěny, paní Nováková pro něj pořád hledá to pravé místo. On se jí totiž moc nelíbí, ale přeci ho nemůže vyhodit. V rohu u dveří alespoň nezabírá místo výstavkám, takže tady možná chvíli vydrží.

Pak jsou tady dárky, které se netrefily do vkusu. Novákovi je umí nenápadně ukrýt, aby se na ně nemuseli dívat, ale přitom měli čisté svědomí, že si je nechali.

Skříňka, která dřív stávala vedle gauče, se tam s jeho výměnou už nevešla. Tak se přesunula ke knihovně a stal se z ní podstavec pro orchideje. Než aby skříňku vyhodili, tak jí Novákovi raději našli nové místo, i když esteticky je to nic moc. Ale pro orchideje je to perfektní (dopadá na ně světlo) a skříňka je tak pořád funkční.